Zatímco mužská silueta se v rámci odívání 19. století měnila jen minimálně, ženská vystřídala řadu podob. Symbolem módy 80. let 19. století, kdy se odehrává Pařížské rekviem, byla v dámské módě jednoznačně turnýra (neboli honzík). Ta spolu s korzetem a vycpávkami v oblasti živůtku či boků až do extrémů zdůrazňovala ženské tvary.
Po obdobích obřích krinolín a mohutných turnýr se v roce 1881 po dlouhé době nosily šaty s úzkou sukní bez vycpávek.
Ale ne na dlouho. Už v další sezóně se turnýra vrací. K typickým znakům módy 80. let patří i postupné rozšiřování rukávů v ramenou – od úzkých rukávů na počátku desetiletí až po nabírané rukávy na konci, byť tento trend nebyl vždy a všude pravidlem a skutečně obří rukávy přicházejí do módy až v 90. letech.
S výjimkou večerních rób převažují šaty ke krku, často se stojacím límečkem. Spolu s princesovým střihem živůtku, který sahal mimořádně nízko, a trochu sníženým obrysem sukně tak šaty vytvářely dojem velmi dlouhého torza.
Živůtek byl upnutý, u zápěstí a límečku zdobený krajkou či volánkem a ozvláštněný mašlemi, stužkami, knoflíčky či prýmky.
Z profilu sice vyniká výrazná turnýra, zepředu však měla být ženská postava naopak co nejužší, a to až do té míry, že úzké sukně omezovaly pohyb svých nositelek (zejména v oblasti boků a stehen).
Oproti 70. letům je turnýra posazená většinou výš a šaty nejsou protažené do vlečky.
Nepostradatelnými doplňky jsou rukavičky a klobouk, podle počasí pak paraple, deštník či vějíř.
Jak kýžený honzík vytvořit? Pomůže drátěná či proutěná konstrukce nebo vycpávky roztodivných tvarů, připevňované k pasu:
…čímž se dostáváme ke spodnímu prádlu:
Spodní košile pod korzet, punčochy, dlouhé spodky (často tvořily s košilí jeden kus), korzet, turnýra a samozřejmě spodničky. Až na to přišel živůtek a sukně.
Možná se ptáte, jak dámy s takovým vybavením na pozadí seděly. Turnýra se prostě složila na židli za ně.
Velmi módní byla tzv. polonéza, tedy horní sukně zřasená přes spodní – zpod podkasané svrchní sukně jako by vykukovala spodnička, která ale žádnou spodničkou nebyla. Obě vrstvy bývaly většinou ze stejné látky, někdy však dámy zvolily raději pestrou kombinaci, často opticky propojenou s živůtkem.
Sukně se nosily poskládané do záhybů, zřasené a doplněné volány, mašlemi, ozdobnými lemy a krajkou.
Večerní róby se šily většinou světlé, bez rukávů a s hlubokými dekolty.
K večerním šatům byly oblíbenou dekorací květiny, ať už živé, látkové nebo z jiných materiálů. Šaty bylo obvyklé doplnit dlouhými rukavičkami.
Stužka kolem krku či ozdobný “obojek” poutaly pozornost k ženským šíjím.
Do chladného počasí oblékaly dámy dlouhé pláště.
I pláště musely samozřejmě respektovat tvar turnýry.
Pro jízdu na koni a další sporty byl určen jednodušší oděv, zpravidla bez honzíku a doplněný vkusným cylindrem.
A co pánové? Ani ti svůj zevnějšek nezanedbávali, pokud si chtěli zachovat důstojnost. Jejich oděv však byl o hodně jednodušší. Věnovat se jim budeme v některém z dalších článků.
V Paříži to všechno velkolepě končí, kde ale náš příběh začíná? Ačkoliv má moje nová knížka v názvu Paříž, většina hlavních postav pochází z francouzského jihu, konkrétně z departmentu Aude. Tam se také podíváme s tímto článkem.
Department Aude, přezdívaný podle středověkých kacířů “Země katarů” (podobnost s českým slovem “kacíř” není náhodná!), se nachází na jihovýchodě Francie, mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem. Jde o jednu z okcitánských jazykových oblastí – okcitánštinu jsem zmiňovala v článku o trubadúrech.
Krajinou protéká řeka Aude, která dala departmentu jméno a na jejíž březích najdeme i asi nejznámnější turistickou atrakci oblasti: opevněné město Carcassonne.
Aude se pyšní mimořádně bohatou historií – od pravěkých osad a keltských oppid, přes římské osídlení a středověký rozkvět až po proměnu v zemi obchodníků a vinařů. Jsme ve Francii, takže nám nezbývá než se u vín na chvíli zastavit: nejznámější z místních vín je asi šumivé bílé Blanquette de Limoux, populární jsou ale také vína z Limouxinu, Clape, Fitou a z horských oblastí Corbièru. Právě z Corbièru pochází i jedno z typických audeských jídel – fréginat, jídlo z nasekaného vepřového, rajského protlaku a zeleniny okořeněné středomořskými bylinkami. Jinými specialitami jsou polévka borrida z ryb a plodů moře nebo cassoulet.
Významnou tepnou departmentu nabízející navíc i krásné scenérie je Canal du Midi (“Kanál z jihu”) nebo také “Kanál dvou moří”, vybudovaný v letech 1666 až 1682 mezi Toulouse a Sète (tam navazuje na řeku Garonne a tím spojuje Středozemní moře s Atlantikem).
Do Vinassanu, Armissanu a Gruissanu, které hrají v Pařížském rekviem nejdůležitější roli, se vypravíme někdy příště. V knize ale také poznáme městečko Narbonne a zmíněn je i nedaleký klášter Fontfroide.
Za pozornost v Aude stojí i řada dalších míst: západní oblast s historickým názvem Razès, katarské hrady rozeseté v krajině nebo opatství Sainte-Marie de Lagrasse.
Tajemné album perských miniatur hraje v Pařížském rekviem velmi důležitou roli, proto jsem se rozhodla vám přiblížit toto prastaré umění v samostatném článku (bez spoilerů 😉 ).
Perské miniatury jsou malované jemnými štětci na papíře, vynálezu, který se dostal do Persie z Číny už v 8. století n.l. Tyto miniatury zahrnují jak iluminace knih, tak samostatné listy řazené do alb. Umění miniatur se ve středověké Persii vyvíjelo nejvýrazněji od 13. do 16. století, přičemž za vrcholnou je považována tvorba 15. a 16. století. S miniaturisty pěstující tuto tradici se však můžeme setkat i dnes.
Perské miniatury se vyznačují snahou o realističnost, jasnými barvami, někdy doplněnými zlatem a stříbrem, velkým množstvím detailů skládaných do složitých scén a zvláštním druhem perspektivy tvořené řazením jednotlivých plánů za sebou jako divadelní kulisy.
Značný pozitivní vliv na vznik a rozvoj malby miniatur měla zpočátku čínská kultura, částečně zprostředkovaná obchodním stykem, částečně mongolskými dobyvateli. Z čínského prostředí čerpali raní miniaturisté styl i náměty.
Významná byla pro rozkvět tohoto umění také obliba poezie, kterou miniatury nejčastěji ilustrovaly. Jedna z nejdůležitějších knih, kterou tyto iluminace často doplňovaly a která je tedy s náměty miniatur úzce spojená, je Kniha králů (Shahnameh) sepsaná perským básníkem Firdausím (Ferdowsim) na přelomu 10. a 11. století. Ta obsahuje směs historických a legendárních hrdinských příběhů o perských králích od stvoření světa do počátku arabské nadvlády v 7. století. Asi si dovedete představit, že takové dílo poskytovalo miniaturistům nesčetně podnětů – války, romance, dobrodružství.
Perská středověká literatura je nesmírně bohatá, takže by bylo možné zmínit řadu dalších děl (převážně poezie), která inspirovala miniaturisty, já se však omezím na díla básníka Sa’dího (Saadiho) Bústán a Gulistán. Zejména Gulistán (Růžový sad), sepsaný v roce 1258, si získal u čtenářů obrovskou popularitu. Je označován za nejvlivnější dílo perské literatury a šlo o první perskou knihu přeloženou do evropského jazyka (francouzštiny v 17. století). Gulistán je sbírkou básní a krátkých příběhů na nejrůznější témata týkající lidského osudu, je plný psychologických postřehů, humoru, nadhledu a životní moudrosti.
Hlavními centry tvorby perských miniatur byla následující města: Bagdád, Šíráz (Shiraz), Tabríz, Herát a Isfahán (Ispahan). Malířská tradice v nich žila většinou dlouho, nicméně každé z těchto si zažilo svůj vrchol. Mapu můžete pro lepší viditelnost rozkliknout.
Bagdádská škola miniatur, ustavená po rozšíření islámu v oblasti, nebyla příliš výrazná, neboť její styl byl spíše strnulý, primitivní a barevně minimalistický. Později ve 13. s 14. století vznikají dílny v Šírázu, kde je mimo jiné iluminována jedna z mnoha Knih králů, a Tabrízu, kde se díky jeho západní poloze mísily perské vlivy s arménskými a byzantskými. Níže můžete vidět iluminaci Mohamed na Buráku (nebeském oři) během Noční cesty z knihy Historie světa, vytvořenou v roce 1307 v Tabrízu, která prozrazuje jak byzantské (zejm. draperie, strnulost), tak čínské vlivy (zejm. obláčky).
Lineární (spíše kresba než objem), jemné, detailní a trochu strnulé miniatury se postupně stávají stále živějšími, barevnějšími a složitějšími.
Skutečně vrcholné umění ale přišlo z jiného směru než z tradičních dílen Širázu a Tabrízu, a to z východoperského města Herát (dnes Afghánistán), jehož výtvarná dílna profitovala z toho, že se po jejím založení v první polovině 15. století do ní přesunuli nejlepší malíři z ostatních měst (včetně Širázu a Tabrízu). Zdá se, že právě pestrost různých škol v perských městech a pohyb malířů umožnily mísení stylů a výměnu inspirací, a tím i vznik překrásných a nápaditých miniatur 15. a 16. století, jejichž kresba je velmi vyspělá a které často obsahují i symbolické významy.
Nejslavnějším miniaturistou této vrcholné éry (a asi nejslavnějším vůbec) byl Kamaleddin Behzad (cca. 1450 – cca. 1535), kterého zmiňuje i Orhan Pamuk v knize Jmenuji se Červená. Nás ale zajímá jiný umělec, a to Aqa Mirak (činný 1520 – 1576), o němž hovoří profesor Sérier jako o možném autorovi miniatur, jež zamotají hlavu Adrienovi v Pařížském rekviem. Kvality tohoto miniaturisty můžete posoudit jednak na úvodním obrázku k článku, jednak na miniaturách níže.
Snaha zahrnout do obrazu co nejvíce z interiéru, zahrad i volné krajiny, jak to vidíme výše, je pro perské miniatury typická.
Od druhé poloviny 16. století narůstá na významu dílna v Isfahánu, jejíž styl je jemnější, už zcela oproštěný od čínských vlivů a směřující k jakémusi poetickému realismu.
Od 17. století umění miniatur poněkud stagnovalo. Nejpopulárnější byly portréty a romantické scény. Postupně se v tomto oboru stále víc projevovaly i evropské vlivy – zejména stínování, perspektiva a iluze objemu. Uměním Persie bylo dál výrazně ovlivňováno turecké a mughalské umění.
Evropské výtvarné umění začalo vlivy perských miniatur – zejména jejich živou barevnost, ornamentalitu a plošnost – vstřebávat spolu s dalšími “exotickými” vlivy až na počátku 20. století, už před tím však zaujaly miniatury například francouzského malíře Gustava Moreaua, který perské a mughalské miniatury podrobně studoval ve sbírkách Louvru a inspiroval se jimi ve svých dílech.
V druhé polovině 19. století procházela Paříž přestavbou obrovského rozsahu. Bouraly se přelidněné, zanedbané a nehygienické části města, stavěly přímé široké bulváry, prostorná náměstí, parky a fontány – tedy vše, co je dnes pro Paříž tak typické. Zároveň ale mnohé navždy mizelo… Právě pohledům na “novou” Paříž po asanaci i těm na Paříž dávno ztracenou je věnován tento příspěvek.
Během asanace Paříže zanikly celé středověké čtvrti, křivolaké uličky, řada historických památek, ale hlavně určitý starodávný duch, který je dnes patrný snad už jen v některých částech Latinské čtvrti na levém břehu. Mnohá dnes ztracená místa zachytil na svých fotografiích v průběhu asanace Charles Marville.
Z povrchu zemského zmizela dokonce celá řeka Bièvre (zřejmě “bobří řeka”), obklopená pitoreskními, i když páchnoucími, uličkami. Zatímco dřív protékala jako mladší sestra Seiny Paříží a byla hojně využívána řemeslníky a později průmyslem, dnes se do Seiny vlévá podzemními kanály. Skvělý článek o říčce nejdete zde.
Kdo za zásadní proměnou města stál? Politickým původcem myšlenky byl císař Napoléon III. (synovec “toho” Napoléona), realizátorem prefekt departmentu Seine Georges-Eugène Haussmann, podle něhož se dnes o přestavbě většinou hovoří jako o “Haussmannově”.
Kdy k tomu došlo? Asanace započala roku 1850 a její většina proběhla do roku 1870, kdy byl baron Haussmann odvolán (jelikož nesmírně nákladná asanace vyvolávala stále větší odpor veřejnosti, který neumenšovalo ani to, že Paříž byla po dvě desetiletí obrovským staveništěm). I po Haussmannově odvolání ale výstavba podle jeho plánů pokračovala až do roku 1927.
V době, kdy se odehrává Pařížské rekviem, je tedy už řada změn realizována, a proto můžeme spolu se Suzanne Airellovou obdivovat velkolepost nového urbanismu a moderní architektury:
“Paříž ji neustále vyváděla z míry a budila v ní bázeň. Měla jí plné oči, uši i nos. Kolik tu stojí vysokých moderních domů! Všude kolem světlý kámen a tmavé střechy s očima vikýřů. Kolik oken tu zvečera svítí a jak široké jsou všechny ty nové bulváry! Tolik hluku a barev! Montpellier – největší město, které zatím znala – se jí zdá vedle Paříže náhle bezvýznamný, a kde se teprve krčí maličké Narbonne! Suzanne procházela ulicemi směrem k Opeře, velké modré oči široce otevřené v dětském údivu. Vše ji zajímalo. Pouliční prodavači, panské kočáry a hlavně elegantní dámy oděné podle poslední módy.
Když spatřila přepychovou budovu Opery, zůstala stát v němém úžasu. Pro ni byla ta záplava zlata, soch a kudrlinek tím nejkrásnějším, co si dovedla představit.”
(Pařížské rekviem)
Proč k bourání, jemuž padla za oběť řada magických míst, došlo? Popravdě řečeno, řada částí Paříže byla v té době přímo otřesná. Počet obyvatel – tak jako i v jiných evropských metropolí té doby – nebývale vzrostl: z cca 500.000 v roce 1800 na 1.000.000 v roce 1840, přičemž se tomu ale vůbec nestihla přizpůsobit ani výstavba nových domů, ani dopravní a jiná infrastruktura a hygiena města byla naprosto katastrofální.
Tovární dělníci žili v bytech o jediném pokoji v počtu i několika rodin (zprávy hovoří i o dvaceti lidech v jediné místnosti – dělníci často spali a pracovali na směny), zcela bez toalet, tekoucí vody a kanalizace se všemi praktickými důsledky, které si asi dovedete představit. Pařížské středověké ulice byly příliš úzké pro běžný provoz. Navíc jimi trvale vanul kouř a zápach nejen z provizorních domácích kamen, ale také z továrních komínů typických pro průmyslové 19. století.
Dál od centra si ti, kdo nesehnali bydlení ve městě, stavěli přístřešky (slumy). Asi není třeba dodávat, že se některými čtvrtěmi v samém centru města i blátivými předměstími šířily nemoci, zvláště cholera, a úmrtnost byla vysoká.
Napoléon III. považoval tento stav za neúnosný a byl prý nadšen Londýnem té doby, kde obdivoval veřejné parky, zeleň a širší ulice. Hlavní myšlenkou přestavby bylo učinit pařížské ulice prostornějšími, vzdušnějšími a zelenějšími, ale také esteticky jednotnými. Paříž přestavěná podle této vize pak inspirovala řadu projektů v dalších evropských městech, včetně ne zcela vydařené pražské asanace (o té ale někdy jindy 🙂 ).
Haussmannovy změny byly komplexní a zahrnovaly i novou kanalizaci, výsadbu stromů v ulicích, pouliční plynové lampy či pověstné pisoáry.
Prvním, vzorovým bulvárem byla Rue de Rivoli, jejíž výstavba započala ještě za Napoléonovy prezidentské vlády (tj. než uchvátil moc zcela a prohlásil se císařem).
Zdá se, že k tak velké přestavbě by zřejmě nemohlo nikdy dojít, kdyby byla Francie nadále republikou, neboť vyvlastňování by nebylo tak hladké, vše by se muselo předkládat parlamentu a odpor těch, kdo připomínali hodnotu historické zástavby i podezření ze zpronevěr, by byl nejspíš účinnější.
Co všechno se tehdy vystavělo? Prakticky vše, kudy se běžný turista v Paříži většinou pohybuje, všechny dlouhé široké bulváry a rozlehlá náměstí, skoro každá fontána, všechna ta místa, podle nichž se jmenují stanice metra. Ulice kolem Panthéonu, mosty jako třeba pont Saint-Michel, bulváry Strasbourg, Sebastopol, Magenta nebo Trocadéro, náměstí Étoile (dnes Charles de Gaulle-Étoile), dále například náměstí Châtelet, de la République, de la Nation, parky jako Buloňský lesík nebo les ve Vincennes, ale také menší parčíky, mosty, náměstí a ulice. Ostrovy na Seině se zcela proměnily – vyjma Notre-Dame a Saint Chapelle, které dal Haussmenn zrestaurovat, byly prastaré domy na ostrovech vybourány a místo nich vznikají nové státní budovy: policejní prefektura, obchodní soud, justiční palác.
Nebyla by to ale správná procházka starou Paříží, kdybychom nenavštívili i místa tance a zábavy a proslulé noční podniky a nepotkali její tehdejší obyvatele.
Kromě zdrojů a odkazů v textu doporučuji ještě následující články:
Je to tu! Vyhlášení výsledků fotografické soutěže o Pařížské rekviem!
Rozhodnutí nebylo vůbec snadné, ale nakonec jsme vybraly snímek na téma „Moje Paříž“ od paní Moniky, který nás zaujal svou originalitou. Porotkyně měly drobné výtky k technické stránce snímku, ale jak prohlásila porotkyně Štěpánka Jislová: „Autor nebo autorka zdárně pracuje s kompozicí a zaostřením, což je u zachycování zvířat vždycky trochu prekérní. Svou příběhovostí fotka zaujme na první pohled a nechává diváka přemítat, co vlastně pořízení snímku předcházelo.“
Vítězce gratulujeme a v září se může těšit na knížku !
Pokračujeme v představování členů poroty fotografické soutěže o výtisk Pařížského rekviem! Kromě Štěpánky Jislové v porotě zasedne i pozoruhodná fotografka Kateřina Langhammer Měšťánková.
Kateřina Langhammer Měšťánková
(*1987)
Kateřina vystudovala ateliér Reklamní fotografie na UTB ve Zlíně. Její volná tvorba tento „reklamní vliv“ odráží především v detailní stylizaci a přípravě jednotlivých scén, užité technice a postprodukci. Témata jejích fotografií jsou velmi osobní a vycházejí ze zkušeností fotografky nebo jejích blízkých. Většinou se jedná o melancholicky laděné portréty.
Kateřina je autorkou řady tematických cyklů uměleckých fotografií, které zaujaly v odborných soutěžích. Její soubor Řekni máma získal ocenění poroty Czech Press Photo v kategorii junior.
Dalším výrazným souborem je její diplomová práce Nokturno, pojednávající o osobní minulosti, rezignaci, nekonečném čekání a osamění, které velmi často provázejí životy dnešních mladých lidí. Cyklus tvoří inscenované snímky lidí, kteří se snaží oprostit od minulosti, ale jsou s ní přesto stále pevně svázáni.
„Cyklus volně vychází z reálných příběhů. Spíše než konkrétní situace jsem se snažila zachytit celkovou atmosféru stavů melancholie. Pocitu smutku, který vychází z déle trvajícího stavu mysli, kdy už není přímá příčina zřejmá.“
Jednotlivé portréty doplňují teskné krajiny, které blíže ilustrují stav mysli a náladu zobrazovaných postav.
„Soubor Nokturno je pojat jako velmi intimní, a proto bych jeho interpretaci ráda nechala na divákovi. Fotografie zde slouží jako prostředník emocí a nálad, za které si každý může dosadit své osobní asociace, vzpomínky a pocity.“
V roce 2012 Kateřina založila se svou spolužačkou studio Probuď labuť a živí se jako portrétní a svatební fotografka.
Výstavy:
2015
Krystal galerie, Havířov (Nokturno)
2014
Nádraží žije!, Havířov (Nokturno)
Praha, Miláno, Drážďany, výstava About Layabauts (Nokturno)
2013
Photogether gallery, Zlín (Nokturno)
Altán Klamovka, Praha (Kept memories)
Café bar No. 7, Brušperk (výběr z módních fotografií)
2012
galerie Na věčnosti, Znojmo (Řekni máma)
múzeum SNP, Banská Bystrica (Řekni máma)
2011
Výstava Fragile, divadlo Zlín (Řekni máma)
Czech press photo, Praha (Řekni máma)
Krásovka galerie, Praha (Řekni máma)
výstava Fragile, OFF foto festival Bratislava
výstava HMLA, galéria umenia a tvorby Šaľa
DOX, Praha, Vizual manual
Off station, Plzeň (Disconnected)
2010
Fotofestival Blatná (Kept memories)
Galerie 12ka, Zlín (Kept memories, Disconnected)
2009
Velké kino ve Zlíně, Paris-London-Zlín
Winton train, soutěž
2008
Jardim Faro, exposição de fotografias, Universidade do Algarve (Why don’t you love me?)
výstava Menu, galerie Bazilika, České Budějovice (Vitae-cit)
V tomto článku vám představím jednu z tvůrčích osobností, které zasedly v porotě fotografické soutěže Moje Paříž / Moje 19. století, a to českou ilustrátorku a komiksovou autorku Štěpánku Jislovou.
Štěpánka Jislová
(*1992)
Stavebním kamenem Štěpánčiných prací je příběh a různé způsoby jeho vyprávění, byť styl i techniky, které používá, se střídají – ať už jde o malbu, kresbu nebo různé varianty počítačové postprodukce.
Štěpánka své komiksy nejčastěji staví na úlomcích legend a pověstí, pro které uplatňuje nová pravidla a hledá neobvyklá prostředí. Drží se stylu vyprávění evropského mainstreamu s klasicky vystavěným, srozumitelným příběhem a popisnou kresbou. Patří do tzv. Generace 2.0., tedy skupiny mladých českých autorů, kteří často publikují na internetu.
Z komiksové scény se ráda nechává motivovat zručností Jiřího Gruse a inspirativní jsou pro ni hlavně zahraniční alba jako Jean-Loup nebo Beautiful Darkness.
Mimo komiksové a ilustrační práce se věnuje herním konceptům, komiksovým stripům, obálkám knih, návrhům potisků oblečení a tetování. Společně s Terezou Drahoňovskou vede českou pobočku komiksové komunity Laydeez Do Comics.
K vydání se připravuje její autorské komiksové album s názvem Klášter Nejsvětějšího srdce, které vypráví o obyvatelích kláštera ztraceného uprostřed toxické mlhy v postapoklyptickém světě. Na podzim 2016 jí vyšel v Mladé frontě jeden z dílů edice Češi podle scénáře Pavla Kosatíka v komiksové formě, a to díl pojednávající o Mnichovské dohodě s názvem Jak Beneš ustoupil Hitlerovi.
“Mimo komiksy se také snažím o tradiční psaní, aktuální příběh se točí kolem sourozenců zapletených do odboje proti kolonizační nadvládě.”
Ke Štěpánčiným nejčerstvějším výstavním počinům patří výstava Modrá sezóna v bistru Proti Proudu, která sestává ze série ilustrací a úryvků z internetové komunikace. Cílem projektu bylo prozkoumat co, jak, komu a proč říkáme, jaký má zkratkovité vyjadřování smysl a jak se mění naše psané vyjadřování v závislosti na druhé osobě v rozhovoru.
“Jedná se o sérii dvaceti ilustrací, které odrážejí všechny evergreeny lidské existence, je doplněna o autentické úryvky internetové komunikace. K této ovšem žádný text nepatří – člověk v depresích, byť obklopen přáteli, má tendenci se odstřihnout od společnosti, nebrat telefony, neodpovídat na zprávy. Příliš prudké, byť dobře míněné pokusy dostat jej z jeho asociálního stavu na něj můžou mít vyloženě negativní dopad.”
Osobnost římského císaře a českého krále si letos připomínáme řadou akcí, výstav a článků. 700-leté výročí je zkrátka dobrá příležitost ponořit se do tak zajímavé doby, jakou doba Karlova rozhodně byla. Třeba i v oblasti módy. Ano, v tomto článku se podrobněji podíváme na období, které bylo v předchozíchčláncích o módě zmíněno jen okrajově, na dobu od poloviny 14. století zhruba do jeho konce.
Zatímco první polovina 14. století se nesla ve znamení spíše volných řasených oděvů, doba Karla IV. si libovala u mužů i u žen v těsném střihu. Volné dlouhé oděvy byly vyhrazeny pro slavnostní příležitosti.
Nadále jsou v módě živé, divoké barvy a jejich kontrastní kombinace včetně mi-parti (oděvu z dvou jinak barevných částí vertikálně děleného) – o barvách a materiálech více zde.
Vypasované mužské kabátce (cotehardie, cotte, jupon) měly přiléhavé rukávy (od lokte dolů často zdobené řadou knoflíků) a vpředu zpravidla zapínání a mohly být šité z vícebarevných částí. K těsným rukávům se připínaly či přišívaly pachy, které však po polovině století postupně vycházejí z módy (nejdřív samozřejmě u vyšších vrstev).
Pod cotehardie se oblékala vesta s úzkými rukávy, k jejíž spodní části se připevňovaly nohavice, na cotehardie bylo naopak zvykem obléci kolovou kápi, často s ozdobnými lemy (např. vykrajovanými).
Od druhé poloviny 14. století se spodní vesta začíná vycpávat a prošívat tak, aby vznikla silueta s co nejvýrazněji vyklenutou hrudí, kontrastující s úzkým pasem a boky. Tak vzniká pourpoint (na hrudi vycpaná prošívaná spodní vesta).
Od 70. let se mužský kabátec znatelně zkracuje až ke kyčlím. Objevují se stojaté límečky a trychtýřové rukávy.
Ženský oděv se nadále držel modelu dvou vrstev s prostřihy na stranách horní vrstvy (surcote), tzv. čertovými okénky, která umožňovala pohled na spodní šat (cotte). Úzké živůtky se šněrovaly či zapínaly na dlouhé řady knoflíků.
Výstřihy byly oválné a poměrně hluboké, někdy i odhalující ramena. Také ženy nosily na dlouhých těsných rukávech pachy. S těsným živůtkem kontrastovala volná spodní část šatů s vloženými klíny.
Nejčastějšími ženskými účesy jsou nadále rozpuštěné kadeřené vlasy a vlasy spletené do copů přehnutých přes uši dopředu. Vdané ženy i nadále nosí šlojíře, závoje a barbette, ale také klobouky. Další příklady ženských účesů zde.
Muži i ženy nosili opasky na bocích, někdy s koncem visícím dolů, i když poloha opasku je jednou z věcí, která se v módě 14. století měnila nejčastěji. Typické jsou úzké boty s dlouhou špičkou – extrémní špičky mužských bot držené pod kolenem řetízkem jsou záležitostí až konce 14. století.
Nepostradatelné jsou stále různé pláště (garnach, karnáč = široký plášť, který se přetahoval přes hlavu a často se objevuje ve tvaru peleríny, někdy s rukávy; hérigaut s kapucí, dlouhými rukávy, přetahovaný přes hlavu; pláště spínané v předu na hrudi či na jednom rameni), rukavice a klobouky.
Ke konci století se prosazuje vedle extrémně vypasovaných oděvů i pravý opak: bohatý svrchní oděv houppelande (existoval typ pro muže i ženy) v různých délkách – na zem, do půli lýtek či jezdecký ke kolenům. Jeho trychtýřové rukávy a spodní okraj často zdobí vykrajované lemy a sahá až ke krku. Oblíbenou pokrývkou hlavy je kápě (chaperon).
Prostí lidé napodobovali siluetu a prvky vznešeného oděvu (úzký živůtek, pachy, ale kratší, špičaté boty), jen za použití méně luxusních materiálů. Ženy začaly nosit zástěry.
Zdroje:
Móda: obrazové dějiny oblékání a stylu. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013, 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.
Na internetu i mimo něj naleznete řadudoporučeníohlednětvůrčíhopsaní, takže o tom můj článek tolik nebude, i když pár tipů se v něm také objeví. Hodlám shrnout svou (celkem krátkou) zkušenost s psaním beletrie a vydáváním knížek, svěřit se se svým způsobem tvorby a trochu odkrýt, co jsem se v posledních letech naučila.
Pokud ve vás článek vzbudí nějaké otázky, neváhejte se zeptat, ať už v komentářích nebo do e-mailu.
Co píšu a proč
Tato stránka se soustředí na mou beletristickou oddechovou tvorbu. Slovo „oddechový“ ji pro mě definuje z obou směrů: jak v otázce, čím by z mého pohledu mohla být pro čtenáře, tak v tom, co znamená pro mě samotnou. Psaní je mé hobby, má volnočasová aktivita a žánr, jemuž se věnuji (napínavé historické romány s detektivní a milostnou linkou), tomu odpovídá. Usiluji především o to, aby v mých knihách nechyběla živá psychologie postav, dobré řemeslo, napětí a poutavý příběh. I to je celkem fuška a mám se ještě dost co učit. Zároveň je to ale právě i učení se, co mě na psaní beletrie baví.
Píšu příběhy, které se mi rodí v hlavě ve chvílích, kdy odpočívám, procházím se nebo na něco čekám, příběhy, které sama sobě vyprávím před usnutím.
Někdy mě nějaký příběh chytne tak, že si troufnu na něm pracovat dál, vytvořit si synopsi na později nebo ho rovnou sepsat. Pak se nezávazná zábava mění v tvrdou dřinu. Jakmile začnu příběh sepisovat, už není jen pro mě, přemýšlím pak hodně i o čtenářích.
Kdy píšu
To je můj hlavní problém. Královské intriky vznikly poměrně rychle během mých studií, kdy jsem byla časově flexibilní. S Pařížským rekviem to bylo horší, z časových důvodů jsem se s ním prala dva a půl roku. Zatím není mým nepřítelem nechuť psát nebo nedostatek nápadů (až něco takového přijde, ráda se psaní vzdám, protože lepší nepsat nic, než psát špatné knihy), ale nedostatek volného času. Píšu v noci a o víkendech, což je nezdravé a dost v konfliktu s mými dalšími zájmy a povinnostmi. S intenzivní prací na plný úvazek se zkrátka psaní moc neslučuje, takže pokud zvažujete dráhu spisovatele, doporučuji spíš nějaké časově flexibilní zaměstnání.
Zatím to řeším tak, že některé synopse odkládám a vědomě se rozhoduji, co je moje priorita, čemu se budu věnovat a co naopak spíš zanedbám. V současné době zanedbávám hlavně sport, domácnost, cestování a paradoxně četbu, naopak rodinu, přátele, práci a dobrovolnictví zanedbávat nehodlám.
Jak knížky vznikají
Různě. Obecně nejdřív celkem detailně promyslím strukturu děje a samotné psaní začínám od scén a dialogů, na které se nejvíce těším, tedy od těch, kde je největší drama, napětí nebo silná emoce. Zpočátku tedy píšu na přeskáčku – nejprve to, co mě baví, nakonec to, do čeho se mi chce méně nebo o čem vím, že to je pro mě náročnější. Průběžně dělám faktografické rešerše. V tom jsem čím dál pečlivější.
Mé spisovatelské objevy a nějaké tipy
1) Je dobré číst si dialogy nahlas, alespoň ty klíčové.
To opravdu hodně pomůže jejich živosti.
2) Psát od toho, co člověka baví, protože se tím lépe motivuje k tvorbě.
3) Když už prokrastinovat, tak psaním.
Co vám budu povídat – bakalářka, diplomka, všechna zkoušková období a hlavně státnice byly velkým přínosem pro mou kariéru spisovatelky.
4) Je zásadní vyhledávat inteligentní a kritické beta-čtenáře.
Pro řadu lidí je tvorba tak osobní věcí, že když jim někdo kritizuje jejich dílo, pociťují to jako kritiku sebe sama a reagují přecitlivěle. To je myšlenková chyba: kritika toho, co napíšete, není kritikou vaší osoby, ale právě jen toho, co jste napsali. Může být trefná nebo hloupá, ale je dobré se nad ní zamyslet, a pokud má v sobě něco přesného, tak ji zohlednit. Je příjemné, když mi někdo knihu před vydáním pochválí, ale nikam ji to neposune. Proto ji obvykle vnucuji k přečtení těm lidem, o nichž vím, že o literatuře přemýšlejí a mohou mi pomoci dílo vylepšit.
Na psaní není skutečně důležitý spisovatel, ale dílo. Kvalitě díla by se mělo přizpůsobit spisovatelovo ego a vítat vše, co mu může pomoci knihu vylepšit. Ostatně za dobrou kritikou je hodně práce a přemýšlení a ty by neměly přijít vniveč.
Osobně mám štěstí, že jsem sama poměrně dost kritická k tomu, co napíšu, takže obvykle to, co mi řekne někdo druhý, není tak ostré jako to, čím se v duchu častuji sama, ale i tak jsem se musela naučit pracovat v téhle oblasti se svými emocemi. Většina připomínek, které kdy kdo měl před vydáním k mým knihám, výslednému textu skutečně pomohly. Připomínky po vydání naopak zohledňuji v další tvorbě.
Skutečný pech je, když sama vím, že něco není napsáno tak, jak bych si představovala, nicméně to nedokážu udělat lépe. I tak je ale dobré o svých nedostatcích vědět.
5) Učit se od reality i od jiných umělců.
6) Hodně číst beletrii a přemýšlet nad tím, co čtu.
7) Číst teoretické knihy o literatuře.
Nevím, jestli tahle rada platí obecně, ale mě psaní nakoplo k tomu víc se věnovat teorii literatury a přečíst si některá její zásadní díla (přestože jsem v této oblasti laik), a myslím, že se tím leccos učím.
8) Cizí smyšlené příběhy vnímám jinak než dřív.
Víc vidím „účel“ některých autorských rozhodnutí v rámci příběhu, víc si domýšlím jiné varianty vývoje, které by třeba mně přišly zajímavější. Je to zábava i trénink.
9) Boj „konstrukce“ versus „přirozený vývoj“.
V příbězích miluji překvapení. Drobná a epizodní i ta velká. Miluji prvek napětí, zvraty a přicházení věcem na kloub – toho všeho jsou Královské intriky i Pařížské rekviem plné. Zároveň to ale vyžaduje od autora poměrně složitě „konstruovat“ děj. Občas se pak může stát, že postava, která byla součástí tohoto vykonstruovaného plánu, se během psaní svou psychologií vymkne své roli. Samozřejmě nejlepší je, když postava působí psychologicky přirozeně a zároveň podpoří svým vývojem a jednáním celkový oblouk děje. Ale na to musí být člověk mistr, učedníci musí balancovat mezi dvěma způsoby psaní příběhu. Buď dát postavám velký prostor pro přirozený vývoj a odpustit si některé vypointované momenty, nebo podřizovat postavy a jejich život svému plánu s tím, že to třeba občas trochu zaskřípe.
Proces vydávání
K vydávání bych chtěla říct toto: Trvá to dlouho!
Než budu pokračovat, rozhodně chci vyjádřit upřímnou vděčnost všem z Knižního klubu, s nimiž jsem měla možnost spolupracovat, protože jejich práce v mnoha ohledech pozvedla kvalitu mých knížek.
Za každou vydanou knihou je mnoho práce, která nespočívá jen v psaní. V případě Královských intrik byl průběh tento: poté, co jsem knihu dopsala, si ji 3 měsíce pročítali moji osobní beta-čtenáři a korektorky. Následně ji moje úžasná maminka rozeslala snad do všech vydavatelství v ČR a pak se dalších 9 měsíců nic nedělo. Po 9 měsících mě kontaktovala editorka z KK, že by předběžně měli o vydání knihy zájem. Pár měsíců trvalo, než bylo jasné, zda knihu na základě doporučení editorky schválí redakční rada. Kdyby ne, byla by to pro ni asi konečná. Vlastním nákladem bych ji nevydávala, do Pařížského rekviem bych se asi ani nepouštěla a příběhy si nechala jen jako svůj relax.
Knihu schválili a já se pochlubila některým nejbližším, že se tak stalo. To bylo někdy v létě 2013. Od té doby až do konce roku 2014 proběhla řada konverzací typu: „Co tvoje kniha?“ „Zatím nic.“ Vydávání knih zkrátka trvá dlouho. Zvlášť když to je prvotina.
Knížka prošla čtením editorkou a lektorem, zanesením úprav a vysázením a korekturou z mé strany a ze strany korektorky (plus jsem opět nasadila své skvělé osobní korektorky, protože jsem zvláštní kombinací dysgrafika a grammernazi).
Přišly mi 4 návrhy obálek, při výběru té výsledné jsem měla “poradní hlas”.
U Pařížského rekviem bylo vše o poznání rychlejší.
Z výše popsaného plyne jeden postřeh, s nímž se musím svěřit: V době, kdy dopisuji knihu, jí mám už většinou tak trochu plné zuby – už si řeším jiná témata a chci se vrhnout do dalšího příběhu. Když pak kniha o řadu měsíců později vyjde a lidé kolem mě jsou nadšení a mají chuť si o ní povídat, většinou už přemýšlím hlavně nad knihou, kterou aktuálně píšu a nejradši bych si povídala jen o té, kterou právě žiju, jenže ta není aktuální pro nikoho kromě mě. Je tam zkrátka neustálá časová diskrepance. To ale neznamená, že se mě nemáte ptát na knihy, které už vyšly, naopak – kde jinde bych jinak vzala tu cenou zpětnou vazbu?
Co mě láká
Zkusit si co nejvíce žánrů a způsobů psaní, experimentovat, ale ne pro experiment sám, spíš experimentovat s tím, který způsob psaní je pro který příběh nejvhodnější.
Už jsem si zkusila ich-formu konkrétních postav z děje, zjistila její limity (např. lze vyprávět jen to, co vypravěč viděl) a naopak silné stránky (např. větší sepětí čtenáře s postavou, „hry“ s úhlem pohledu). Pařížské rekviem je v er-formě, která je velmi pohodlná pro autora, ale neodpustila jsem si poměrně dost polopřímé řeči a pár průniků do hlav postav. Prostor pro další postupy mám ještě velký a hodlám ho využít.
Teď se pouštím do čistých detektivek (historických), chci si zkusit příběh ze současnosti/nedávné minulosti a ještě se vrátit k historickému románu, vzdělat se víc ohledně dramatické tvorby a zkusit si na ní vylámat zuby.
Zároveň jsem malým experimentem zjistila, že je pro mě velmi náročné psát žánry, k nimž netíhnu jako čtenář – opravdu by mě lákalo napsat sci-fi, protože je v něm dost prostoru na širší společenské úvahy, ale nepřipadám si dost erudovaná. Jsem taky přesvědčená, že by mi moc nešly horory. Neláká mě čistá červená knihovna. A ani fantasy, přestože jsem pár děl tohoto žánru přečetla a hodnotím je pozitivně (Tolkien, Sapkowski, Martin). Ale pokud jde o psaní, nikdy neříkám nikdy, takže třeba i v tomto směru samu sebe překvapím.