Magdalena Mintová: Postavy si žijí vlastním životem

 

Česká autorka Magdalena Mintová (*1996) nedávno vydala svou třetí knihu Falešný pohřeb, jíž završila úspěšnou humoristickou sérii o svérázné hrdince Emě (Falešný román, Falešný sňatek, Falešný pohřeb). Díla Magdaleny Mintové jsou díky jejímu jemnému humoru, čtivému stylu a originálním zápletkám perfektním oddechovým čtením pro chvíle, kdy toužíme se jen zachumlat do deky a popíjet čaj. Mladá absolventka oboru Jazyková a literární kultura prošla pestrou řádkou zaměstnání, píše blog Můj kompost a věnuje se studiu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Já jsem ji vyzpovídala ohledně tématu, které mě zajímá nejvíc – psaní beletrie.

Vytvořit nějaký nový svět

Co tě k napsání falešné trilogie inspirovalo a jak vznikal její první díl Falešný román (Knižní klub 2017)?

Bylo mi asi sedmnáct nebo osmnáct let, když jsem si příběh začala v hlavě skládat. Nedokážu najít nějaký moment náhlé inspirace, ale postupně mi to v hlavě krystalizovalo a objevovaly se jednotlivé scény. Dost jsem nad tím příběhem přemýšlela vždy cestou do školy a ze školy, někdy samozřejmě i při hodinách (smích). Nevím, zda jsem chtěla hlavní hrdinku zasadit do zbohatlického prostředí od samého začátku, nebo zda to nějak přirozeně vyplynulo, základní myšlenka ale byla napsat příběh o jakémsi moderním a trochu ujetém sňatku z rozumu. Knížku jsem psala někdy okolo Velikonoc. Každý všední den jsem od osmi do tří trčela v lavici na vysokomýtském gymnáziu a knize jsem pak věnovala svá odpoledne a někdy i noci. O víkendech jsem psala třeba do čtyř do rána, ale hrozně mě to bavilo a nemohla jsem se od psaní odtrhnout. Takto vlastně vznikla první verze prvních dvou dílů, protože Falešný román a Falešný sňatek byly původně jedna kniha.

Vzpomínám si, že s dopsáním třetího dílu jsi naopak docela zápolila. Co ti pomáhá překonat období, kdy se ti nepíše snadno? Máš nějaké triky, které tě v tvůrčím období podpoří?

S posledním dílem jsem opravdu zápolila, ale nejtěžší pro mě vždycky bylo začít psát. Jak začnu a sepíšu několik prvních stran, mám prakticky vyhráno. Falešný pohřeb jsem „začínala“ dokonce několikrát, byla jsem dost časově vytížená a neměla jsem na psaní dostatek času. Takže ten „trik“ pro podpoření kreativity v tomto případě spočíval jen v tom, že jsem sekla s brigádou a měla jsem skoro celý měsíc volný na psaní, kdy jsem to všechno sfoukla a konečně dopsala.

Když se ale opravdu náhodou zaseknu, pomáhá mi přečíst si kousek nějakých svých dřívějších textů, různé své šuplíkové věci nebo třeba i osobní deníkové zápisky. Pročítám to, podivuju se vlastní (ne)originalitě a tak nějak mě to nakopne k tomu, abych zase napsala něco nového. Stačí mi také nakouknout do knížek, které mě k psaní inspirovaly, kousek si přečíst a zase si oživit tu chuť napsat něco vlastního, vytvořit nějaký nový svět.

foto Magdalena Mintová

 

Které knihy tě takto inspirují?

Že chci čtenáře bavit svým psaním, jsem si uvědomila někdy ve čtrnácti letech, kdy jsem četla čtyřdílnou sérii Melity Denkové pro pubertální dívky. Byla jsem naprosto u vytržení z jejího humoru, slupla jsem to jako malinu a hrozně se u toho nachechtala. Tyhle knížky mě tak okouzlily, že jsem si je letos v létě dokonce četla znovu. Další kniha, která se mi svým humorem zapsala do srdce a do které sem tam nakukuju pro povzbuzení, se jmenuje Značka: Šílená se závazky a napsala ji Annie Downey. U nás v Česku je tahle kniha poněkud nedoceněná, možná za to může překlad názvu, ale mně humorem hrozně sedla a dokáže mi zvednout náladu za všech okolností. Velmi se mi líbila i série Poslední aristokratka od Evžena Bočka, Hrdý Budžes od Ireny Douskové nebo třeba Forrest Gump od Winstona Grooma.

Posloucháš u psaní hudbu?

Rozhodně ano. Playlisty písniček, které poslouchám při psaní, mají většinou několik hodin. Hudba mi pomáhá hodit se do té správné psací náladičky. Píšu humorné příběhy, takže si často vybírám hodně veselou a živou hudbu. Nesmějí tam chybět například Beatles, ale hudebních žánrů se v mých playlistech objevuje víc, hudba mi pomáhá dotvářet příběh. Někdy ve mně nějaká písnička vzbudí (třeba i nečekaně) určité emoce, které pak do příběhu promítnu. Mezi své nejoblíbenější interprety bych zařadila třeba Black Rebel Motorcycle Club, Alt-J, Billyho Idola, Arcade Fire, Glass Animals, Muse, Cigarettes After Sex, Cults…

Když se u psaní sama nebavím, nebude to stát za to

Čteš si čtenářské recenze svých knih na internetu?

Raději moc ne, a když už, tak vždy doufám, že v nich nenajdu nic vyloženě negativního. Nejsem naivní, je mi jasné, že se netrefím do vkusu a smyslu pro humor každému, známe to všichni, někdo se určitým vtípkem dobře baví, někomu to připadá trapné. Humor je velice subjektivní věc. Ovšem číst si, jak někdo bez servítků shazuje něco, na čem jsem pracovala takovou dobu, co jsem si hýčkala a pilovala, to někdy zkrátka a dobře bolí. Vždycky mi to trochu zlomí srdce. Jako by mi někdo pohaněl dítě, které jsem porodila. Je to jen moment, stejně budu mít to dítě ráda, i když se tomu člověku nelíbí, ale na tu krátkou chvíli mi je hrozně líto, že mi ho někdo takhle kritizuje, když jsem se na něm tak nadřela. Naopak ale vím, že když o mých knihách někdo napíše milou recenzi, dokáže mi to náladičku zvednout o sto procent.

Magdalena Mintová
foto: archiv Euromedia Group

Já právě pár čtenářských recenzí falešné série četla a zaujalo mě, že často volají po čtvrtém dílu. Tobě teď vyšel díl třetí. Je pro tebe tato série už uzavřená záležitost, nebo máš chuť se k ní ještě vrátit?

Pro mě je to už určitě uzavřené, původně to měla být dokonce jen jediná kniha. Ta ale byla nakonec rozdělena na dvě části, Falešný román a Falešný sňatek, a tak bylo dopsání třetího dílu tak nějak přirozené, aby to hezky zapadalo do trilogie. Další pokračování neplánuji a obecně bych se do budoucna psaní knih na pokračování raději vyhnula. Teď si ten pocit, že je falešná trilogie uzavřená, hrozně užívám.

Vymýšlíš celou zápletku naráz ještě před tím, než začneš psát, nebo vytvoříš postavy, rozehraješ s nimi nějaké zauzlení a pak následuješ jejich vývoj? Stalo se ti třeba, že jsi měla nějaký plán, jak se bude příběh vyvíjet, a v průběhu psaní ho radikálně změnila?

To se mi stává pořád. Doteď mi je záhadou, jak ty příběhy v mé hlavě vůbec vznikají, nedokážu to zpětně vystopovat. U nějakého příběhu to může být postava, kterou vymyslím první, jinde zase scéna se zatím anonymními postavami. Zapisuji si tyhle nápady stranou a jsou jich kupy, při psaní si občas zápisky vezmu a nějaký nápad do příběhu zahrnu. Někdy zase stačí vzít nějaký takový letmý nápad a než se naděju, už se to na něj nabaluje a najednou vzniká celý další příběh. Postavy si kolikrát vážně žijí vlastním životem, stačí jim dát jména a pár charakterových rysů. Ještě se mi snad nestalo, že bych se při psaní zasekla a nevěděla, co se stane dál, postavy si to rozhodují samy. To už se mi spíš stane, že se zaseknu při psaní nějaké určité scény, protože se mi zdá, že se mi ji nedaří dostatečně vykreslit nebo tak něco.

Falešný román
foto: archiv Euromedia Group

 

Hrdinka falešné trilogie Ema je dost zvláštní – často dětinská, trochu sebestředná a rozhodně hodně orientovaná na materiální pohodlí. Já tě znám, takže vím, že se ti vůbec nepodobá, ale musím se zeptat – stává se ti, že si lidé myslí, že ústřední hrdinka tvé série je tvou kopií, že s ní máš něco společného?

Stává se mi to nepříjemně často! Což je vtipné vzhledem k tomu, že můj hlavní záměr při psaní této postavy byl, aby byla mým pravým opakem. To, že mě v Emě poznávají, mi říkají i mí blízcí známí, kteří mě dobře znají, a myslím si, že je to spíš kvůli stejnému stylu humoru než kvůli čemukoliv jinému. Aspoň doufám!

Mně se to totiž také hodně často stávalo u Královských intrik – čtenáři automaticky předpokládali, že jsem hlavní hrdinku psala podle sebe, přestože naše povahy se dost liší. Většina mých postav je nějakou směsí rysů, které vídám u lidí kolem sebe. Objevují se v tvých knihách tvoji přátelé a tvá rodina, nebo je to všechno naprostá fikce?

Ano, někdy je tam zařadím záměrně, jindy až zpětně zjistím, že se mi do určité postavy promítl někdo z mého života. Myslím, že to jinak ani nejde, protože člověk čerpá inspiraci ze všeho, co se kolem něho děje, ať už vědomě nebo podvědomě. Taky v životě zažívám chvíle, kdy mi prožívaná situace připadá tak originální nebo vtipná, že si vyloženě říkám: „No tak to musím použít do nějaký knížky!“ Ale primárně píšu fikci, baví mě, že si při psaní doslova můžu dělat, co chci.

Magdalena Mintová
foto: archiv Euromedia Group

 

Četla jsem i některé tvé lifestylové články a zaujalo mě, že v nich používáš podobně živý jazyk i humor jako ve svých knihách. Experimentuješ někdy i s úplně jiným stylem? Máš chuť takto experimentovat?

Už jsem nad tím několikrát přemýšlela, protože se mezi mými nápady na další knížky objevily i takové, k nimž by můj styl psaní asi dvakrát nesedl… Nikdy neříkej nikdy, třeba časem zkusím napsat i něco serióznějšího, ale zatím si to popravdě neumím představit. Mé kraťoučké snahy o seriózní tón zatím vždycky dopadly spíš jako parodie na vážné romány (smích). Vždycky mě v tu nejnevhodnější chvíli napadne nějaký nevhodný vtípek a přijde mi škoda ho nepoužít… Vždy píšu hlavně „sama pro sebe,“ což může znít sobecky, ale já vím, že když se sama nebudu u psaní bavit a když si sama nesplním požadavky, které na knížku mám, tak ten text nebude stát za to. Proto si myslím, že cpát se do formy, která mi nesedne, není nejlepší nápad. Ale jak říkám, kdo ví. Třeba časem dospěju a pozmění se i můj styl psaní…

Píšeš knížky a články, je to způsob, jakým se lze v Čechách uživit, nebo jde jen o hezkou vedlejší činnost? A je to kariéra, o kterou stojíš, nebo by ses chtěla věnovat ještě něčemu jinému?

Když jsem začala snít o tom, že budu spisovatelkou, součástí toho snu byla představa, že by mě to živilo. Že bych prostě jen psala knížky, svoji pracovní dobu bych si volila podle sebe, žila si někde na venkově v malebném domečku a měla všeho dostatek. Realita je trochu odlišná, díky honorářům za knížky jsem si mohla koupit pořádný počítač, ale jinak mě to nijak finančně nezajistilo.

Nedokážu posoudit, jak to mají ostatní autoři, protože mi je krajně trapné se jich ptát, kolik to psaní hodí jim, ale odhaduju, že naprostá většina českých autorů to má obdobně. Psaní beru hlavně jako svou zálibu, koníček. Jsem hrozně vděčná, že mi to „spisovatelství“ vyšlo. Kdyby mě to i stoprocentně živilo, byl by to splněný sen, ale já mám těch profesních snů víc, takže se teď ubírám i jiným směrem. Letos jsem začala studovat magisterský obor Sociální a kulturní ekologie na FHS UK a doufám, že se budu moct uplatnit v této sféře. Ochrana planety a přírody a snaha něco změnit a pošoupnout společnost k ohleduplnějšímu a ekologičtějšímu smýšlení mi dává smysl, takže takovou práci bych vykonávala se zápalem a vášní. A jako bokovku bych si po večerech mohla psát knížky (smích).

Napsala jsi povídku do vánočního souboru Nejkrásnější dárek. Co tě k ní inspirovalo?

Nad tématem povídky jsem nějaký ten pátek uvažovala, ale při těchto úvahách mě do nosu vysloveně nic necvrnklo. Pak jsem se prostě jednoho dne probudila s nápadem, tak jsem ho rychle sepsala a bylo to. V povídce je tematika vztahu mladé dívky se starším mužem, což je téma, které už dávno není takové tabu jako dřív, naopak. Každá mladá holka tohle někdy řešila, ať už s nejlepší kamarádkou nebo byla sama v takovém vztahu… Samozřejmě to vždycky nemusí být zrovna utajený vztah se ženatým mužem a někdy je z toho opravdu láska na celý život, toto téma by se dalo zpracovat několika různými způsoby, ale mně se ta povídka v hlavě holt vybarvila takhle. Zakomponovala jsem tam i ztrátu iluzí při přechodu ze střední školy na vysokou, což jsem si taky prožila.

Magdalena Mintová
foto: archiv Magdaleny Mintové

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *