Po stopách středověké hudby – gregoriánský chorál

Chceme-li se vydat po stopách nejstarších evropských melodií a písní, musíme následovat cestu, která v Královských intrikách tolik lákala Adama – tedy seznámit se s životem mnichů v klášteře.

Breviář ze Stowe, 1322-1325
Mniši zděšení náročnou notací ;), Breviář ze Stowe, 1322-1325

Neznamená to samozřejmě, že mimo církev hudba v Evropě neexistovala, jen zkrátka řeholníci na rozdíl od lidí neučených dokázali liturgickou hudbu častěji zaznamenat a tím vlastně umožnili, abychom ji poznávali i my dnes.

Nejrozvinutější podobou liturgického zpěvu byl gregoriánský chorál, jehož označení je odvozeno od jména papeže Řehoře Velikého, jelikož právě díky jeho reformě se vlastně chorál začal vyvíjet. Gregoriánský chorál vznikal zhruba v 10. – 14. století a jeho složité melodie, které jako by tvořily svými strmými výškami a propady, drobnými ornamenty a „věčným“, neodměřovaným tempem cosi jako protějšek k nebesům se tyčící gotické katedrály, doprovázely mše svaté ve většině kostelů i klášterů.

Puer natus est/Dítě se nám narodilo vyjadřující radost z oznámení narození Spasitele: www.youtube.com/watch?v=sp-fWQxbtq0

Chorál vrcholného středověku dnes ohromuje složitostí, krásou a díky používání stupnic-modalit, které se moderní evropské hudbě postupně odcizily, také starodávnou exotičností. Úplné počátky evropské středověké hudby však musíme hledat v ještě dřívějších stoletích.

K tomu, abychom pochopili roli hudby v klášterním životě, je třeba se podívat na to, jak vlastně vypadal takový obyčejný den středověkého mnicha. Svatý Benedikt (který žil v 6. století), zakladatel nejstaršího mnišského řádu benediktinů, se v regulích, jež sepsal pro své následovníky, odkazuje na slova žalmu 119: „Sedmkrát za den chválím Tě…“ a určuje mnichům sedm modliteb, tzv. hodinek, v průběhu celého dne (a prakticky i noci).

Dominikáni a františkáni na knižní iluminaci, 1250-62
Zpívající dominikáni a františkáni na knižní iluminaci, 1250-62

 

Mniši během těchto každodenních modliteb meditovali především nad žalmy, v menší míře také nad jinými texty z Bible. Texty samozřejmě recitovali v latině, tehdejším jazyce vzdělanců. Můžeme se dohadovat, že z původní recitace zpívané rovným tónem se postupně odkryla latina jako „skrytá melodie,“ především pro své pravidelné přízvuky a intonování začátků a konců vět. Prosté recitace se tedy postupně vyvinuly do melodií čím dál složitějších, vždy však zcela závislých na původním latinském textu.

Dá se říci, že melodie byla od textu neoddělitelná a sloužila jen jako prostředek k jeho ilustraci, ale také, že pro středověkého mnicha byla společná modlitba bez zpěvu vlastně nemyslitelná.

Iluminace zachycuje legendu o vzniku gregoriánského chorálu – Svatý Řehoř Veliký, inspirován slavičím – božským zpěvem, diktuje melodie sv. Kolumbánovi (Antifonář mnicha Hartkera, počátek 11. stol.)
Iluminace zachycuje legendu o vzniku gregoriánského chorálu – Svatý Řehoř Veliký, inspirován slavičím – božským zpěvem, diktuje melodie sv. Kolumbánovi
(Antifonář mnicha Hartkera, počátek 11. stol.)

 

Zprvu se patrně rozvíjelo několik tradic liturgického zpěvu, ale díky některým reformám, především karolinské, která proběhla v 9. století, se používané písně sjednotily, takže je pravděpodobné, že ve vrcholném středověku zněla ve všech evropských klášterech stejná liturgická hudba. Díky těmto zásahům, které pravda poněkud násilně potlačily místní tradice, se nám notace pro gregoriánský chorál dochovala v mnoha různých verzích – a snad i díky tomu je pro nás dnes již poměrně snadné zjistit, jak tato středověká hudba vlastně zněla.

Resurrexi, et adhuc tecum sum/Vstal jsem z mrtvých a nyní jsem u Tebe, introitus neděle velikonoční – radost jiného druhu, meditativní: www.youtube.com/watch?v=oPLRZGaqA3A

V pozdějších staletích se také dobře známé písně začaly rozšiřovat o dramatické, přikomponované vsuvky – někdy se u takových „vylepšených“ písní objevují v rukopisech poznámky jako: „Zpívá sbor chlapců,“ „Kněz oděný v bílé říze“ (u replik, které náleží andělu) a podobně – z původně čistého bohoslužebného zpěvu se začalo postupně formovat také liturgické drama.

Iluminace zpívajících mnichů, cca 1440
Iluminace zpívajících mnichů, cca 1440

 

Na sklonku středověku, kdy se postupně prosazovaly vícehlasé nápěvy, se začaly skládat mše, které kombinovaly části ryze chorální, známé z tradice, s pasážemi složenými již v novém hudebním stylu (tzv. ars nova). Jejich autoři jsou také první neanonymní, nám známí hudební skladatelé – jednalo se například o básníka, skladatele a také sekretáře a přítele Jana Lucemburského, Guillauma de Machaut.

Guillaume de Machaut
Guillaume de Machaut

 

Guillaume de Machaut je prvním skladatelem hudby kompletní mše, kterého dnes známe, navíc skládal i písně světské, ronda, balady a virelai.

V souvislosti se středověkou liturgickou hudbou začali mniši sepisovat také první teoretické spisy o povaze hudby a hledali pomůcky, díky nimž by dokázali systematizovat své poznání hudby a které by zároveň sloužily k její výuce. Vynález solmizačních slabik je jedním z nich. Šlo vlastně jen o jednoduché pojmenování jednotlivých tónů stupnice – ty byly označeny latinskými slabikami, které na ně připadaly v melodii středověkého hymnu Ut queant laxis. Mnich Guido z Arezza vymyslel tento systém už v 11. století, k výuce intervalů a schopnosti číst hudbu z listu se však používá především v románských zemích dodnes.

Středověké nástroje - iluminace ze Cantigas de Santa Maria, 1221–1284
Středověké hudební nástroje, píšťaly – iluminace ze Cantigas de Santa Maria, 1221–1284

 

Autorem článku je Barami, která studuje historii a gregoriánský chorál, jemuž se věnuje i profesionálně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *